O Boryšovi, půrku a kozím přístupu k lingvistické argumentaci

V prvním dvojčísle loňského ročníku Češtiny doma a ve světě byl uveřejněn článek Michaely Černé o přeřeknutích, tj. náhodných jazykových omylech vznikajících při produkci řeči. Podobné omyly pochopitelně mohou vznikat i na straně druhého účastníka mluvené komunikace, posluchače. Přeslechnutí jsou stejně častá jako přeřeknutí, avšak jejich motivace je odlišná. Zpravidla k nim dochází vlivem komunikačních šumů, zejména v hlučném prostředí, nebo tehdy, když nečekáme, že na nás někdo promluví, a nejsme připraveni vnímat řeč, či do třetice v případě, že mluvčí použije neobvyklé nebo pro nás neznámé jazykové prostředky. Velmi často též dochází k situaci, ve které se mluvčí a posluchač nejsou s to dohodnout, kdo z nich je za zkomolení informace zodpovědný, tedy zda šlo o přeřeknutí, nebo o přeslechnutí.

Klasifikaci podle jazykových rovin a podle principů, kterou M. Černá vytvořila pro přeřeknutí, lze v případě přeslechnutí využít jen stěží; kódování a dekódování jazykových sdělení zkrátka probíhají podle nestejných pravidel. V tomto článku se budu zabývat jen jedním typem přeslechnutí, a to typem vymezeným podle druhu jazykových projevů, v nichž k přeslechnutí dochází: půjde mi pouze o přeslechnutí v písňových textech. Jak uvádí Steven Pinker (1994, s. 185–186)¹, v anglosaském světě se pro taková přeslechnutí vžil termín „mondegreens“: vytvořil ho novinář Jon Carroll podle toho, že v lidové písni místo „They have slain the Earl of Moray and laid him on the green“ slýchal „They have slain the Earl of Moray and Lady Mondegreen“. Moje sbírka mondegreenů zdaleka není tak rozsáhlá jako sbírka přeřeknutí M. Černé; obsahuje jen několik písňových přeslechnutí vlastních, mých příbuzných a přátel a pár českých mondegreenů obecně známých. Mondegreeny cizojazyčné (tedy kupř. omyly Čechů při rozumění anglicky zpívaným písním) zde pominu; v nich vstupuje do hry ještě podstatný faktor nedostatečného zvládnutí nemateřského jazyka.

Mondegreeny lze rozdělit do dvou skupin podle toho, zda v chybně slyšeném úseku textu dochází ke změně fonémové skladby (záměně, přidání či vynechání fonému nebo skupiny fonémů), nebo ne. V druhém případě vzniká přeslechnutí mylnou segmentací textu. Dokud jsem jako dítě neznal výraz topůrko, byl jsem přesvědčen, že se v lidové písni Já do lesa nepojedu zpívá „Sekyra je za dva zlatý a to půrko za tolar“, a odhadoval jsem, že půrko je nějaký dřevorubecký nástroj. V písni Ach synku, synku jsem slyšel „Ach synku, synku, domalý jsi“ a význam neznámého adjektiva jsem si vykládal jako „ještě dost malý“. Dalším příkladem mylné segmentace textu je přeslechnutí jednoho mého kamaráda. Popsal mi ho takto:

Včera jsem si pustil Noc na Karlštejně a vzpomněl jsem si: „Kdypak tetřevi hon s lovci prohrají“ jsem dlouhá léta (pravda, s jistou nejistotou) vnímal jako „Kdypak tetřevi Honzlovci prohrají“ (nějací Honzlovci – podle vzoru Kapetovci –, kterým se přezdívá tetřevi, asi že se tak chovají).

Místo „na stěně zasněně nejkrásnější z kin“ si lze v písni Ivana Hlase o malé Lucii a andělech při troše zlé vůle představit text „na stěně zasněně nejkrásnější skin“. Několik čistě segmentačních mondegreenů dokonce proniklo do literatury, do vtipů a vůbec do obecného kulturního povědomí: například Dykův pilný občan Čehona (ze slov třetí sloky rakouské císařské hymny „Čeho nabyl občan pilný, toho nám Bůh zachovej“) nebo měkkoň (z textu lidové písně „Už mně koně vyvádějí“). Mezi dětmi je známá následující hádanka: „Kdo je nejslavnější český horolezec? No přece Boryš, ten se dostal až do české hymny: Boryš umí po skalinách.“

Druhou skupinu mondegreenů tvoří ty, v nichž se původní text písně a text „přeslechnutý“ liší fonémovou skladbou. Tak vzniká dojem, že Karel Gott zpívá například „módní jizvy blednou“ (ve skutečnosti blednou „módní hvězdy“), „kozí přístup nám saka svléká“ (místo „hořící vzduch“) a „je slaná, radši si ji nebudu brát“ (správně „je slavná“). Podivné spojení „lopata, blána, horko a žár“ se dá zaslechnout z úst Heleny Vondráčkové v písni, jejíž název vše vysvětluje: Copacabana. V modlitbě Anděle boží, kterou zpívá sbor Divadla Husa na provázku v úvodu svého úspěšného nastudování Babičky Boženy Němcové, lze slyšet „na trávu krutý pozor dávám“ místo „na tvá vnuknutí pozor dávám“. Kupido v Offenbachově Orfeovi v podsvětí zvukomalebně zpívá „zhoulek noci dlouhé“ místo „z toulek...“.

Výše zmíněný Steven Pinker se o mondegreenech nezmiňuje samoúčelně, jen jako o jazykové legrácce. Používá je jako argument zpochybňující teorii, podle níž vnímání řeči probíhá „odshora dolů“. Podle této teorie vnímatel neskládá lineárně slova ze slyšených morfémů a morfémy z jednotlivých fonémů, nýbrž při poslechu řeči neustále odhaduje, co mluvčí řekne vzápětí. Mondegreeny tuto teorii podle Pinkera zpochybňují tím, že „přeslechnutý“ text zpravidla dává menší smysl než text původní: jak bychom mohli slyšet něco nesmyslného namísto něčeho rozumného, kdybychom řeč vnímali (za pomoci kontextu) právě prostřednictvím hledání nejrozumnějších interpretací slyšených zvuků? Pinkerem uváděných devět mondegreenů vesměs skutečně dává menší smysl než původní text – ale v mojí sbírce tomu tak rozhodně není. Na tomto místě si dovolím zavést další kritérium pro klasifikaci mondegreenů, totiž sílu jejich zakořeněnosti, a pokusím se hledat příčiny mylného slyšení.

První množinu mondegreenů vyčleněnou podle tohoto kritéria tvoří přeslechnutí uměle vytvořená v rámci jazykové hry. Patří sem nepochybně Boryš a nejkrásnější skin, nejspíš také měkkoň a Čehona. Jakožto neautentické jsou tyto mondegreeny pro výzkum vnímání řeči irelevantní.

Do druhé množiny se řadí mondegreeny sice autentické, ale reflektované. Posluchači, kteří v textech písní zachytili spojení na trávu krutý pozor dávám, lopata blána, kozí přístup, módní jizvy a je slaná, dobře věděli, že se přeslechli. Příčiny přeslechnutí jsou tu mnohdy banální a vyvozovat z nich tvrzení důsažná pro teorii vnímání by byla hloupost. V případě zpívané modlitby opravdu není mnohohlasému divadelnímu sboru příliš dobře rozumět. Copacabana nebyla vnímána správně proto, že posluchač neměl o existenci riodejaneirské pláže ani tušení a výraz vůbec neznal (snaha dosadit si do slyšeného textu známá slova teorii „odshora dolů“ nejen nepopírá, nýbrž naopak potvrzuje). Správná znění prvních dvou „přeslechnutých“ pasáží v Gottových písních jsou metafory a u metafor není tak jednoduché stanovit, které z nich „dávají větší smysl“. A není snad slanost opěvované krasavice dobrým důvodem, proč si ji nebrat?

Mondegreeny z třetí množiny, tj. mondegreeny nereflektované, pocházejí z dětství, jejich „autoři“ svou mateřštinu ovládají jen částečně. Dokud není výraz topůrko ani žádné slovo s ním příbuzné součástí naší slovní zásoby, neexistuje důvod, proč by nám mělo topůrko připadat přijatelnější než půrko. U domalého synka je příčinou špatného porozumění syntaktický archaismus, dnes naprosto neobvyklé spojení tázací částice s adverbiem (nemluvě o tom, že tu na tázací -li připadá dlouhý tón). A konečně Honzlovci jsou utvořeni v souladu se slovotvorným systémem, jsou ve stejném pádě jako sousední výraz tetřevi a vzniklá konstrukce se slovesem prohrát je syntakticky úplná – o nesmyslnosti tu tedy nemůže být řeč. Zda znal dětský posluchač slovo toulka, nevím, a pokud ano, pak bude Kupidův zhoulek jediný z mé sbírky mondegreenů, o kterém platí Pinkerova charakteristika.

Pinkerův přístup k mondegreenům je ryze utilitární. Steven Pinker je neanalyzoval, nepokoušel se je klasifikovat, neptal se po příčině jejich vzniku. Vybral pár vhodných, vtipných příkladů a jev jako celek prohlásil za argument potvrzující jím zastávaná stanoviska.

Robert Adam

Literatura

ČERNÁ, M. Kolik bylo Wolkerovi let, když se narodil? ČDS, 2004, roč. 12, č. 1–2, s. 84–88.

PEREGRIN, J. (Nedokončená?) revoluce v pohledu na jazyk. SaS, 1999, roč. 60, s. 37–45.

PINKER, S. The Language Instinct. London: Penguin, 1994.

SAMPSON, G. Educating Eve. London: Cassell, 1997.

Poznámky

1 Pinkerova kniha The Language Instinct je bible chomskiánské psycholingvistiky, snažící se dokázat, že jazyk je jev biologické povahy, lidskému druhu vrozený, geneticky podmíněný. Zamyšlení nad důsledky Pinkerových tvrzení otiskl ve Slově a slovesnosti v roce 1999 Jaroslav Peregrin. Četné argumenty podporující opačný názor, totiž že podstata jazyka je společenská, kulturní, uvádí Geoffrey Sampson v knize Educating Eve.

Následující text, který se už pár let šíří po českém internetu, přikládáme jako zajímavost vztahující se k výše zmíněné teorii vnímání řeči odshora dolů, tentokrát ve vztahu k vnímání projevů psaných.

V suoivsoltsi s vzýukemm na Cmabridge Uinervtisy vlšyo njaveo, že nzeáelží na pořdaí psíemn ve solvě. Jedniná dleůitžá věc je, aby blyy pnvrí a psoelndí pímesno na srpváénm mstíě. Zybetk mžůe být totánlí sěms a ty to přoád bez porlbméů peřčetš. Je to potro, že ldiksý mezok netče kdažé pensímo, ale svolo jkao cleek. Zjíamvaé, že?