Urbanonymie je specifická třída toponym – vlastních jmen zeměpisných, která pojmenovává sídelní i nesídelní objekty, a nachází se tak na rozhraní mezi vlastními jmény místními a pomístními. Urbanonymy jsou nazývána zpravidla vlastní jména sídelních i nesídelních objektů ležících na katastru města. Patří sem jména městských obvodů, čtvrtí, sídlišť, náměstí, ulic a jiných veřejných prostranství, jména mostů, podchodů, fontán, památníků a soch (podle ESČ). Urbanonym se používá především v oficiální komunikaci, proto je nutné kompletní pojmenování ulic a jejich zanesení do plánů měst, seznamů ulic atd. Pro urbanonyma je tedy příznačná vysoká míra standardizace (jejich zanášení do map, městských uličníků apod.) a snaha o ustálenost (především v používání adres). S ohledem na dějinný vývoj je však v oblasti urbanonym patrná určitá dynamika. Ta je dána neustálým vznikem nových veřejných prostranství a změnou názvů těch stávajících.
Sémantická motivace urbanonym není příliš pestrá – lze je dělit např. na názvy podle polohy komunikace, podle významné osobnosti, podle obyvatel ulice, podle významné události, názvy z pomístních jmen atd. Důležitý faktor ovlivňující sémantickou motivaci urbanonymie představuje velikost města, tedy počet pojmenovávaných ulic. Čím je město menší, tím více veřejných prostranství je pojmenováno podle okolní reality. Ve větším městě je tato možnost brzy vyčerpána, proto je třeba nové ulice pojmenovávat podle nemotivovaných skutečností. Mezi další činitele ovlivňující sémantickou motivaci urbanonymie patří politická situace – pro urbanonyma je typické, že odrážejí politickou atmosféru společnosti a měnící se společensko-politické podmínky. Ve vývoji názvů ulic tak sledujeme dvě tendence: tendenci k dlouhodobému tradování názvů, k jejich trvalému zachování, a naopak tendenci jednotlivých jmen ke změnám (zprac. podle Matúšové, 1989, s. 180n).
Ani po formální stránce nejsou urbanonyma zvláště rozmanitá, což souvisí se stejnorodostí označovaných objektů. Nejčastějším typem urbanonym jsou vícečlenná pojmenování, která obsahují jméno druhové (ulice, náměstí) a jeho bližší určení přívlastkem shodným (adjektivem, Vančurova ulice) nebo neshodným (substantivem, náměstí Pod Branou). Pro současná urbanonyma je příznačná snaha o co nejúspornější vyjádření, což se projevuje zejména vypouštěním druhového jména ulice (Lesní, Nová) a u názvů podle osobností posunem od vícečlenného názvu k jednočlennému (např. J. K. Tyla – Tylova) (zprac. podle Matúšové, 1989, s. 182n).
Konkrétní příklady, které ilustrují formální i motivační stránku, ale také dynamiku urbanonymie, dále ukáži na uličním názvosloví města Liberce.
Dříve než přejdu k popisu liberecké urbanonymie, zastavím se u samotného jména Liberec, které prošlo značně složitým vývojem. Nejstarší doklady pocházejí z let 1352 – Reychinberch – a 1369 – Reichmberg. Z toho se dá dobře odvodit význam tohoto názvu: „berg“ značí horu, kopec, vrch a předpona „reich“ znamená bohatý, tedy něco jako „Bohatý vrch“.1 Zprávy ale mluví o tom, že osada po svém založení bohatá nebyla, proto je možné vyložit tento název jako přání.2 Zakladatelé a první osadníci si zřejmě přáli, aby jejich osada netrpěla nouzí. Jakou souvislost má ale Reichenberg s Libercem? Český ekvivalent prošel dlouhým a složitým hláskovým vývojem, jak dokumentují jednotlivé doklady ze 16. až 19. století3: Rychberk (1545) – Lychberk4 (1592) – Liberk (1790) – Liberec (1845). Přípona -ec5 vznikla pravděpodobně přes přídavné jméno ve tvaru „liberecký“, adjektivum liberkský by totiž bylo artikulačně poměrně náročné.
Liberec má dnes 35 městských čtvrtí. Většina z nich byla založena německými osadníky a nejčastěji byla pojmenována podle přírodních poměrů nebo podle prvních osadníků, zakladatelů a majitelů panství. Pro ilustraci uvádím několik příkladů:
Čtvrť Perštýn – Bergstein (dnes Liberec IV) nesla od roku 1633 název Galgenberg (Šibeniční vrch), protože na jeho vrcholu stála městská šibenice. Od roku 1781 se tato část jmenovala Töpferberg (Hrnčířský vrch) podle zde pracujících hrnčířů. Teprve poté dostala název podle kamenitého terénu – Bergstein. Z tohoto názvu vznikl fonologickou adaptací český název Per-štýn (jako Berg-stein).
Městská čtvrť Rochlice – Rochlitz (dnes Liberec VI) je jednou z nejstarších čtvrtí Liberce. První zmínky o ní se objevují v roce 1360 – Rochlitz nebo Rokytnic. Název je odvozen od rokytí – křoví, kterým obrůstaly břehy Nisy.
Kateřinky – Katharinberg (dnes Liberec XVII) nesou své jméno po Kateřině z Redernu, majitelce libereckého panství, která je založila v roce 1608 jako novou osadu pro tkalce plátna.
Rudolfov – Rudolfstahl (dnes Liberec XXI) vznikl v roce 1657 na území původní osady Buschdorf (Lesná), která byla v důsledku třicetileté války vylidněna. Nová obec pak nesla jméno majitele panství Rudolfa Gallase.
V současné době se v Liberci nachází 1037 ulic. Je zajímavé sledovat jednotlivé sémantickomotivační kategorie jejich názvů. Tato problematika přímo vybízí k vytvoření procentuálního zastoupení dílčích kategorií. Výsledky jsou následující:
Největší množství ulic je v Liberci pojmenováno podle významných osobností (téměř 27 %). Z toho nejvíce ulic nese příjmení slavných osobností, dále pak rodné jméno či jméno českého panovnického rodu (ulice Komenského, Aloisina výšina, Lucemburská). Zvláštní skupinu tvoří názvy ulic a náměstí pojmenovaných po významných libereckých rodácích a občanech – náměstí F. X. Šaldy, Vackova ulice, Řídkého, Burianova aj.
Druhou nejpočetnější skupinou (16 %) jsou názvy ulic podle svého charakteru (materiálu, zjevného tvaru, směru, polohy, přírodních útvarů – ulice Kolmá, Hluboká, V Samotě).
Více než deseti procenty je zastoupena kategorie ulic pojmenovaných podle měst a obcí, obvykle českých: Pražská, Chrastavská, Jablonecká.
Následují ulice pojmenované podle rostlinné říše (7 % – Jedlová, Lipová), podle povolání a řemesel (6,5 % – Barvířská, Pastýřská). Kolem tří procent z celkového počtu patří ulicím pojmenovaným podle vodní plochy (U Nisy), libereckých čtvrtí (Hanychovská) a živočišné říše (Orlí). Dvouprocentní zastoupení má kategorie podle významných historických událostí, míst a svátků, podle hor a pohoří, podle států (5. května, Krkonošská, Norská). Jedno procento představují skupiny ulic pojmenované podle abstraktních pojmů, barev, ročních období apod. (Andělská, Fialková, Jarní).
Názvy libereckých ulic a náměstí byly možná více než v jiných městech poplatné době a politickým vlivům, což bylo dáno polohou města v Sudetech i tím, že Liberec byl nejvýznamnějším německým městem v Čechách.
První úřední označení libereckých ulic se uskutečnilo v roce 1850. Za základ byla použita především vžitá pomístní jména (například Laurenziberk – Vavřincův vrch, pojmenovaný v roce 1771) nebo se názvy ulic volily podle okolních měst, kam směřovaly (například ulice Frýdlantská pojmenovaná již roku 1570). Jiná situace pak nastala po vzniku samostatné republiky v roce 1918, kdy zde žijící Češi požadovali dvoujazyčné označení ulic nebo jejich částečné přejmenování. K tomu došlo postupně v letech 1920–1925, kdy ulice dostaly dvojí označení – nejprve české a pod ním německé. Do konce trvání první republiky došlo jen k několika drobným změnám v pojmenování libereckých ulic (například pojmenování zadní části Staroměstského náměstí po prezidentu republiky Edvardu Benešovi).
Výrazné změny v názvech libereckých ulic proběhly po odtržení pohraničí – hromadně se odstraňovaly české tabule s názvy ulic a měnily se názvy řady veřejných prostranství (hned v říjnu 1938). Například náměstí Dr. Edvarda Beneše na Adolf-Hitler-Platz, dnešní Soukenné náměstí na Konrad-Henlein-Platz, dnešní Durychova ulice na Rudolf-Hess-Strasse ad. Ihned po válce byla zřízena komise, jejímž úkolem bylo přejmenovat ulice nesoucí jméno po nacistických předácích a nepřátelích naší vlasti vůbec. Došlo k tomu 28. 10. 1945 a v Liberci se tak objevily názvy ulic jako Generalissima Stalina (dnes 1. máje, dříve Nádražní), Churchillova (dnes Generála Píky), náměstí Rudé armády (dnes Tržní náměstí) ad. Po politickém převratu v roce 1948 se v označení libereckých ulic projevily další změny – z Rooseveltovy třídy se například stala ulice 1. máje (dnes Vítězná). Řada z nich si své názvy udržela až do listopadového převratu v roce 1989.
Rozsáhlé změny názvů libereckých veřejných prostranství proběhly poté v roce 1991 a dotkly se 41 ulic a náměstí. Například: Beránkova6 ulice na Průchodnou, Luxemburgové7 na Zlínskou, Nejedlého na Dr. Milady Horákové, Marxova na Kralickou, Leninova na Masarykovu, náměstí Města Ivanova na náměstí Pod Branou atd. Zatím poslední hromadné přejmenování libereckých ulic a náměstí proběhlo v roce 1997, především v souvislosti se změnami českého pravopisu. Změna se dotkla 107 ulic.
Velmi dobře je tok historických událostí, který vyvolal řadu změn v uličním názvosloví, vidět na příkladech jmen několika významných libereckých náměstí a ulic v centru města:
Margkt (od roku 1561) – Ring (od roku 1574) – Altstädter Platz (od roku 1721) – Alte Markt (od roku 1801) – Altstädter Ring (od roku 1802) – Dr. Edvarda Beneše (od 1. 4. 1937) – Adolf-Hitler-Platz (od 8. 10. 1938) – Prezidenta Dr. E. Beneše (od 28. 10. 1945) – Bojovníků za mír (od 9. 5. 1952) – Dr. E. Beneše (od 1. 4. 1991).
Tuchplatz (od roku 1799) – Konrad-Henlein-Platz8 (od 13. 10. 1938) – Soukenné náměstí (od 28. 10. 1945) – náměstí Klementa Gottwalda (od 4. 10. 1946) – Soukenné náměstí (znovu od 1. 4. 1990).
Belvedere (používaný lidový název) – Kaiser-Josef-Strasse (od roku 1882) – Sedmidomky (od 10. 8. 1920) – Bayerova9 (od 25. 6. 1929) – Šamánkova10 (od 28. 10. 1945) – Leninova (od 21. 1. 1949) – Masarykova (od 1. 4. 1991).
Od posledního hromadného přejmenování libereckých veřejných prostranství v roce 1997, které souviselo i se změnami českého pravopisu, se pojmenovávají pouze ulice nové, v lokalitách s novou bytovou či průmyslovou výstavbou.11 Pro jejich pojmenování jsou stanoveny určité zásady a kritéria. Kromě nezbytných administrativních postupů, jako jsou projednání případné změny kulturní komisí, schválení radou města, nahlášení schválených změn na Krajském úřadě v Liberci a následné předání informací všem státním orgánům a regionálním i státním institucím, městské policii, dopravnímu podniku atd., se musí přihlédnout i k těmto existujícím zásadám (z nichž vybírám ty nejpodstatnější):
1. Na území obce nesmí být použity dva stejné názvy veřejných prostranství.
2. Veřejné prostranství nelze pojmenovat po dosud žijící osobě.
3. Názvy veřejných prostranství je třeba volit tak, aby nepodléhaly politickým či jiným trendům, a tak byla zaručena jejich dlouhodobá platnost.
4. Z obsahového hlediska musí být názvy veřejných prostranství tvořeny podle: historicky doložených místních a pomístních názvů; charakteru terénu či pojmenovaného objektu; přírodních podmínek lokality, jako je fauna, flóra, podnebí, světové strany; významných osobností z oblasti vědy, techniky, kultury a dalších společensky prospěšných činností, zvláště pak podle zasloužilých rodáků a osobností se vztahem k obci; významných historických událostí, zejména těch, které mají vztah k dané lokalitě aj.
5. Z hlediska jazykových zásad je třeba dodržovat následující: název musí vycházet z pravidel současné spisovné češtiny; název veřejného prostranství musí být jednoduchý, významově jednoznačný, snadno vyslovitelný a nezaměnitelný s názvem jiného veřejného prostranství; musí být bez případných pravopisných a sdělovacích problémů; první slovo vyjadřuje charakter veřejného prostranství (například ulice, náměstí, park) a je psáno s malým písmenem na začátku, druhé (a případně další) slovo je vlastním názvem prostranství a píše se s velkým písmenem na začátku, je-li druhým slovem předložka, píše se s velkým počátečním písmenem i třetí slovo; uvádí se převážně ve tvaru podstatného či vlastního jména ve druhém pádu, nebo ve tvaru přídavného či místního jména; akademické tituly (docent, profesor, děkan ad.), vojenské hodnosti, státní a jiné funkce se v názvu neuvádějí; je-li v názvu veřejného prostranství použito ženské jméno, používá se výhradně dvoučlenné ve druhém pádu (například ulice Boženy Němcové); délku názvu je vhodné omezit na 32 znaků, jednotlivá slova názvu jsou oddělena mezerou nebo spojovníkem aj.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že z hlediska užití titulů a hodností by se mohly případné změny dotknout těchto veřejných prostranství v Liberci: ulice Dr. Milady Horákové, náměstí Dr. E. Beneše, ulice Generála Píky, ulice Generála Svobody. Z hlediska možné záměny nejsou příliš vhodné tyto názvy ulic a náměstí: ulice Generála Svobody a ulice Svobody; ulice V Lukách a ulice V Lučinách; náměstí Na Lukách a ulice Na Louce; ulice Sokolovská, ulice Sokolská a náměstí Sokolovské; ulice Mírová a náměstí Míru.
Literatura
Harvalík, M. Synchronní a diachronní aspekty české onymie. Praha, 2004.
Janáček, J.; Just, V.; Havlík, J. Významní liberečtí rodáci – výročí roku 1987. Liberec, 1987.
Encyklopedický slovník češtiny. Praha, 2002. (ESČ)
Karpaš, R. a kol. Kniha o Liberci. Liberec, 1996.
Lutterer, I.; Šrámek, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod, 1997.
Matúšová, J. Vývoj a standardizace pomístních jmen a urbanonym v českém pohraničí. NŘ, 1989, roč. 72, s. 179–186.
Olivová-Nezbedová, L.; Knappová, M.; Malenínská, J.; Matúšová, J. Pomístní jména v Čechách. Praha, 1995.
Profous, A. Místní jména v Čechách I–IV. Praha, 1947-1957.
Ruda, V. Průvodce městem. Liberec, 1958.
Ruda, V. a kol. Liberecké ulice. Liberec, 1966.
Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky. Praha, 1963.
Šmilauer, V.; Svoboda, J. Místní jména v Čechách. Praha, 1960.
Technik, S. Liberecká náměstí. Liberec, 1996.
Poznámky
1
V publikaci Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (s.
155) se uvádí, že název Reichenberg vznikl ze spojení „am reichen berge“ – „u
bohaté hory“, pokud ovšem nebyl do Čech přenesen již hotový saskými kolonisty,
jimž měl název připomínat domovský Reichenberg v Sasku.
2
Jde o vlastní jméno přací, které vyjadřuje přání pojmenovatele směřující
k pojmenovávanému objektu. Přací vlastní jméno místní vyjadřuje přání, aby
byl pojmenovávaný objekt ku prospěchu těm, kdo jej obývají. Už od 13. století
se objevují přací vlastní jména místní vyjadřující přání nových osadníků nebo
snahu přilákat do nově založených osad další kolonisty.
3 Viz Kniha o Liberci, s. 7.
4
Změnu počáteční hlásky Rychberk na Lychberk je možné vysvětlit
potížemi s vyslovováním obou slabikotvorných souhlásek r a l, které se mohou
v mluvené řeči zaměňovat. Jde o tzv. metatezi likvid, tj. přesmyk hlásek
pro usnadnění výslovnosti, jako např. lžička – žlička, velryba – verlyba.
V běžné, lidové mluvě také často dochází k tzv. disimilaci:
následují-li dvě hlásky r, jedna se postupně změní na l.
5
Jiné vysvětlení pro příponu -ec je, že tvar Liberec vznikl ze jména Liberk
spodobou podle blízkého města Jablonec. Podle publikace Zeměpisná jména
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (s. 155) měly vliv i nepřímé pády
původního jména Liberk.
6 Josef
Beránek (1896–1929) – komunistický novinář
7
Rosa Luxemburgová (1871–1919) – pracovnice dělnického hnutí
8
Konrad Henlein (1898–1945) byl vratislavický rodák, vůdce místních německých
nacistů.
9 MUDr. Franz Bayer byl v letech 1893–1929
starostou Liberce.
10
MUDr. Václav Šamánek byl českým lékařem, významným předákem české liberecké
menšiny za Rakouska-Uherska a předsedou České besedy v Liberci.
11
Například v liberecké čtvrti Horní Hanychov se pojmenovávají ulice
jednotně podle blízkého sportovního areálu (Sáňkařská, Sdruženářská),
v Dolním Hanychově podle moravských měst a území (Vizovická, Hanácká,
Valašská) atd.